Knotové zavlažování

Knotová závlaha je mezi fialkáři po celém světě velmi rozšířená. Hlavním důvodem je podle nich velký počet sbírkových rostlin při současném nedostatku času na pravidelnou péči. Někdy je pěstování na knotech vnímáno jako vyšší level, může navodit pocit „odbornosti“, zatímco na tradiční „zalévače“ se pohlíží jako na amatéry. Pak je zde i nemalé procento pěstitelů, kteří nemají žádný reálný důvod pro pěstování na knotech, ale metodu používají, protože to tak dělají ostatní. Přechod na knoty ale nedoporučuji začátečníkům, kteří se s fialkami teprve seznamují. Ze záběrů na sociálních sítích se na první pohled může zdát, že knoty přinášejí jen samé výhody. Jenže pěstování na knotech není zcela bezúdržbové, za krásnými rostlinami se skrývá mnoho jiné tvrdé práce, která není vidět. Je dobré mít s pěstováním alespoň základní zkušenosti, abyste dokázali včas rozpoznat případné potíže.

Já už knoty nepoužívám, protože nemám pocit, že by mi šetřily čas. Kdo je na fialkách závislý, ten stejně několikrát denně obchází police a netrpělivě okukuje, zda se již otevřela poupata nebo listy povyrostly o další milimetr. Když už trávím čas kocháním se květin, pak nemám problém crpnout do květináčku i trošku vody. Přestože jsem pracovně vytížená, zvládám obstarat sbírku několika set sazeniček. Při tradiční zálivce nemusím trávit víkendy mytím zásobníků a šetřím spotřebu substrátu. Mohu používat výživnější směs s podílem organické hmoty (kompostu), která podporuje bohatý mikrobiální život v půdě. Nedochází k fatálním výkyvům v pH zeminy. Propustnost substrátu a četnost zálivky mohu přizpůsobit ročnímu období, fialky mohu kdykoliv osprchovat a v případě potřeby lze propláchnout i substrát. Bez knotů zvládám pěstovat také miniatury, protože je na rozdíl od většiny pěstitelů nedržím v příliš malých květináčích (4-5 cm), ale zpravidla je sázím do květináčů o průměru 6-7 cm, v nichž se vláha udrží déle.

Hlavním důvodem, proč nepoužívám knoty, je můj vnitřní postoj k samotné metodě – připadá mi nepřirozená. Většina původních druhů saintpaulií roste ve volné přírodě jako petrofyty (na skalách a ve skalních štěrbinách ve stínu deštných pralesů), jsou tedy závislé na srážkách, které je zavlažují výhradně shora. V období sucha přežívají díky vysoké vzdušné vlhkosti. Nemají možnost čerpat vodu z hlubších vrstev půdy, jak to známe u zahradních rostlin. Na přirozených stanovištích stéká srážková voda po skalních převisech, přináší s sebou nezbytné množství živin a zároveň kořeny šetrně omývá. Jinými slovy dochází k neustálému proudění „živného roztoku“, což je v protikladu s principem knotů, kde voda spíše stagnuje. Vím, že tento argument u 99,9 % pěstitelů neobstojí, ale pro mě – milovníka botanických druhů – je pomyslnou bariérou.