Přírodní druhy saintpaulií
Africké fialky patří mezi komerčně nejprodávanější pokojové květiny na světě. Zahradnické podniky každoročně vypěstují desítky milionů sazenic, které jsou nabízeny snad v každém květinářství. O to větším paradoxem je, že původní druhy saintpaulií, jejichž postupným křížením a mutacemi vznikly dnešní rozmanité kultivary, jsou ve volné přírodě na pokraji vyhynutí. Pojďme se blíže seznámit s těmito okouzlujícími květinami, poznat jejich přírodní stanoviště a nahlédnout do vývoje taxonomického systému.
Geografické rozšíření saintpaulií
Druh ionanthus rostoucí na svislých krasových útvarech jeskyní Amboni Caves v regionu Tanga v Tanzanii.
© Patrick Blanc.
Druh ionanthus subsp. grotei rostoucí na strmých mechovitých skalách Emau Hill v přírodní rezervaci Amani, Východní Usambara.
© Patrick Blanc.
Blíže neurčený taxon saintpaulie rostoucí v mlžném lese v Národním parku Udzungwa Mountains.
© Andrew Evans, National Geographic.
Domovem původních druhů afrických fialek, neboli saintpaulií, jsou dva přímořské státy na východním pobřeží střední Afriky: Tanzanie a Keňa. V tamních savanách, kde se pasou žirafy a zebry, byste však tyto vytrvalé byliny hledali marně. Většina roste v horských a podhorských lesích rozsáhlého pásma hor zvaného Eastern Arc (Východní oblouk), táhnoucího se od vrchoviny Taita Hills v jižní Keni až po pohoří Udzungwa v jihovýchodní Tanzanii. Součástí Východního oblouku jsou mimo jiné pohoří Nguru, Uluguru a Usambara, kde byla zaznamenána největší druhová diverzita saintpaulií. Nemálo druhů saintpaulií roste také v nížinných lesích okolo pobřežních měst Tanga, Pangani a Mombasa.
Saintpaulie patří mezi endemické organismy. Vyskytují se jen na malém území východní Afriky a v žádné jiné části světa je již nenajdeme. I v omezeném areálu svého rozšíření rostou v malých izolovaných koloniích, které zpravidla zaujímají plochu menší než 100 m2.
Saintpaulie se přirozeně vyskytují na stinných místech lesa. Zpravidla rostou ve slabé vrstvě humusu jako přízemní bylinné patro nebo na mechem porostlých strmých útesech blízko řek, potoků a vodopádů. Byly pozorovány také na rozkládajících se kmenech stromů a dokonce i jako epifyty rostoucí na živých dřevinách (Encephalartos sp. a Pandanus sp.). Většina druhů roste na kyselých granitových nebo rulových skalách s pH do 4,8. Taxony z pobřežních oblastí rostou převážně na vápencových horninách s pH až 7,3.
Geografické rozšíření saintpaulií
Usambara a pobřežní rovina naproti Zanzibaru a v okolí Tangy: confusa, difficilis, diplotrichus, grotei, grandifolius, intermedia, ionanthus, magungensis, magungensis var. minima, magungensis var. occidentalis, orbicularis, orbicularis var. purpurea, Pangani Falls, pendulus, Sigi Falls, shumensis, tongwensis, velutinus. Nguru: brevipilosus, nitidus, goetzeanus, shumensis. Ukaguru: afroviola. Uluguru: afroviola, confusa, difficilis, diplotrichus, grotei, goetzeanus, grandifolius, inconspicuus, intermedia, ionanthus, magungensis, magungensis var. minima, magungensis var. occidentalis, orbicularis, orbicularis var. purpurea, pendulus, tongwensis, ulugurensis, velutinus, watkinsii. Udzungwa: afroviola, confusa, difficilis, diplotrichus, grotei, grandifolius, intermedia, ionanthus, magungensis, magungensis var. minima, magungensis var. occidentalis, orbicularis, orbicularis var. purpurea, pendulus, tongwensis, velutinus. Pobřežní rovina v okolí Mombasy: rupicolus. Taita Hills: teitensis.
Klimatické podmínky
Okolí řeky Sigi ve Východní Usambaře je domovem druhu ionanthus a jeho klonu známého pod názvem Sigi Falls.
© www.tanzaniatourism.com.
Přirozený biotop v tanzanských lesích. Zdejší klima významně ovlivňuje Indický oceán.
© Steffen Brøgger-Jensen.
V přírodních lokalitách saintpaulií vládne subtropické až tropické klima, které je vlivem blízkosti Indického oceánu poměrně vlhké a bohaté na srážky. Pro pohoří Východního oblouku (Eastern Arc) je typické, že více srážek spadne na východních svazích obrácených k oceánu, než na západních, které se nacházejí ve srážkovém stínu. Pro mnohé oblasti je charakteristické střídání období dešťů a období sucha.
Podíváme-li se na průměrné hodnoty v Přírodní lesní rezervaci Amani ve Východní Usambaře, odkud pochází předek moderních kultivarů ionanthus i mnohé jeho poddruhy, pak nejméně příznivým obdobím pro saintpaulie jsou měsíce leden a únor, patřící do tzv. horké suché sezóny. Obloha je po většinu dne slunečná a denní teploty se mohou vyšplhat až k 32 °C. V polovině března přichází hlavní sezóna dešťů. Zejména v dubnu a květnu jsou odpolední přeháňky či přívalové deště na denním pořádku a po celou dobu panuje dusno s vlhkostí vzduchu 75-90 %. Denní teploty se pohybují okolo příjemných 26-29 °C, v noci mohou klesat pod 20 °C. V červnu vydatné lijáky ustávají a od července do září nastává nejchladnější (pro saintpaulie však nejpříznivější) období roku s teplotami mezi 24-26 °C a nočním poklesem na 18 °C. Měsíce říjen, listopad a prosinec náleží do sezóny krátkých dešťů. Pršet může každý den, ale oproti hlavní sezóně jsou srážky slabší a méně předvídatelné. Teploty zvolna narůstají, ty denní mohou atakovat hranici 29 °C. Amani je nejvlhčí ze všech lesních bloků Východní Usambary, obvykle zde ročně spadne 2000 mm srážek (roční úhrn srážek na více než 60 % území České republiky je 600-800 mm). V dubnu a květnu naprší i přes 300 mm měsíčně, v říjnu až prosinci se měsíční úhrny pohybují okolo 150 mm. Srážky jsou i přes výraznou sezónnost poměrně dobře rozloženy a dlouhodobé průměry v Amani ukazují, že ani v nejsušších měsících zde nespadne méně než 100 mm (na většině území ČR naprší v suchých měsících jen 10-30 mm srážek).
Podobný charakter počasí se dvěma obdobími dešťů od března do května a od října do prosince vládne i v pohoří Uluguru. Na jeho západních svazích ve srážkovém stínu naprší ročně okolo 800-2000 mm srážek, na hřebeni a ve vyšších nadmořských výškách až 3000 mm. Průměrný roční úhrn srážek na východní straně obrácené k oceánu činí přibližně 2400-3000 mm a období sucha zde takřka nejsou. Vegetaci tvoří vlhké nížinné, podhorské a horské lesy. Pohoří Nguru je tvořeno nížinnými vlhkými i suchými lesy přecházejícími do horských deštných lesů. Většina srážek spadne v období dešťů od listopadu do května, ale ve vyšších polohách se mlhy a slabé deště vyskytují i v období sucha. Na jižních a východních svazích se roční úhrn srážek pohybuje v závislosti na nadmořské výšce okolo 2100-4000 mm. Na sušších severních a západních svazích naprší přibližně 1000-2000 mm. Průměrné roční teploty kolísají s nadmořskou výškou od 24 ˚C do 12 ˚C. V červenci a srpnu mohou teploty ve vysokých polohách klesnout téměř k nule. V národním parku Udzungwa Mountains panuje tropické podnebí se dvěma ročními obdobími: obdobím dešťů a obdobím sucha. Období kratších dešťů trvá od listopadu do února a od března do května pokračuje období silných dešťů s vysokou vlhkostí a občasnými bouřkami. Období sucha, které trvá od června do října, se vyznačuje suchým a slunečným počasím s nižšími teplotami. Roční úhrn srážek může zejména na východě přesáhnout 2000 mm, zatímco na západě dosahuje pouze 600 mm.
Horské pásmo Eastern Arc je zařazeno mezi nejohroženější ekosystémy na světě. Deštné lesy, domov mnoha vzácných druhů rostlin a živočichů, mizí v důsledku bezohledné lidské činnosti, spočívající zejména v těžbě dřeva a přeměně lesních oblastí na zemědělskou půdu potřebnou k uživení rostoucího počtu obyvatel.
K nejvíce postiženým patří pohoří Usambara a nížinná oblast okolo Tangy, kde bylo v průběhu 20. století zakládáno velké množství kávových a posléze čajových plantáží. Ve velkém se pěstoval kardamom, sisal, kaučuk i exotické dřeviny. Těžební společnosti kontrolované zahraničními vládami drancovaly lesní porosty a budovaly zde podniky na zpracování dřeva. Odhaduje se, že již bylo vykáceno přibližně 70 % původního porostu. Kácení lesů a vypalování vymýcených oblastí vedlo ke změnám klimatu, vysychání krajiny, erozi půdy a ztrátě biodiverzity. V letech 2003 a 2004 bylo pohoří Usambara postiženo aktivitou zlatokopů, kteří hloubili potoky v lesních rezervacích a způsobili rozsáhlé škody na vodních systémech a vegetaci.
V závěru 20. století si tanzanská vláda i světové organizace čím dál více uvědomovaly, že pohoří Usambara je z hlediska biologické rozmanitosti velmi cenné a začala vynakládat úsilí na zajištění jeho ochrany. V roce 1997 byla v Tanzanii vyhlášena první přírodní rezervace známá jako Amani Nature Reserve. Rezervace Amani, sestavená z šesti různých lesních rezervací, je s přibližnou rozlohou 8380 ha největším chráněným územím ve východní části pohoří Usambara. Bohužel nedostatek finančních prostředků na správu lesních rezervací umožňuje nadále (byť v menší míře) pokračovat v nelegálních činnostech.
Saintpaulie jsou kriticky závislé na korunách stromů, které je chrání před horkým tropickým sluncem. Jsou-li tyto stromy vykáceny, saintpaulie usychají a hynou.
V současné době nemáme mnoho informací o stavu saintpaulií v pohořích Uluguru a Nguru. Víme však, že kvůli svému omezenému rozšíření, degradaci stanovišť (zemědělské zásahy, kácení lesů, plánovaná těžba vápence) jsou značně ohroženy dva keňské endemické poddruhy teitensis a rupicolus. Např. jedna populace teitensis přežívá na ploše lesa menší než 2,5 km2. Keňský botanik Dr. Cornelius Kyalo dodává, že ještě v roce 2015 byla populace poddruhu rupicolus poměrně běžná, dnes však není snadné spatřit jediného zástupce.
Specifika rozmnožování
Hustá populace druhu ionanthus subsp. grotei pokrývá vertikální útes v přírodní rezervaci Amani.
© Patrick Blanc.
Na skalních útesech se zralá semena šíří většinou gravitací a tedy jen na relativně krátké vzdálenosti.
© Patrick Blanc.
Saintpaulie se ve volné přírodě rozmnožují semeny (generativně) a dělením částí rostlin (vegetativně). Vegetativní růst je důležitým způsobem rozmnožování zejména u silně plazivých taxonů, kterými jsou například grotei, magungensis či pendulus. Z uzlin na dlouhých stoncích vyrůstá nespočet výhonků, které si utvářejí vlastní kořenový systém a jsou do jisté míry nezávislé na mateční rostlině. Druhy s růžicovým tvarem, jako například shumensis, difficilis, diplotrichus či grandifolius, se rozmnožují převážně semeny.
Květy saintpaulií jsou uzpůsobeny k opylování včelami. Nemají žádnou znatelnou vůni, opylovače přitahují jen sytě žlutou barvou prašníků kontrastující s modrými okvětními lístky. Květy neprodukují nektar, včely jsou odměňovány jen pylem.
O přirozených opylovačích saintpaulií nemáme mnoho informací. Jedinou potvrzenou studií je výzkum keňského entomologa Dina J. Martinse z roku 2008, který se domnívá, že opylování některých druhů saintpaulií je závislé výhradně na divokých včelách z rodu Amegilla. Poněvadž prašníky bývají na vrcholu srostlé, uvolňují včely pyl pomocí bzučivého opylování. Včela přistane na květu tak, že se nohama zachytí okvětních lístků a prašníku. Během tohoto kontaktu drží část květu v čelistech a kmitá křídelními svaly. Tím se vysokofrekvenční vibrace přenášejí na květ a z prašníků se uvolňuje pyl. Zároveň včela provádí na květu krouživé pohyby, které napomáhají tomu, aby na chloupcích jejího těla ulpělo více pylu. Celý proces trvá jen 1-3 vteřiny a lze při něm slyšet krátké impulsy bzučivého zvuku. Poté, co včela ve vzduchu sčeše pyl do svých pylových košíčků, sedá na další květ nebo odnáší pyl do hnízda.
S klesajícím počtem rostlin, jejichž pylem či nektarem se včely z rodu Amegilla živí, ubývá také včel, což snižuje šanci na opylení saintpaulií a jejich rozmnožování.
Po úspěšném opylení následuje zrání semen. Saintpaulie mají velmi dlouhou dobu zrání, která je neúměrná velikosti plodu a semen. Předpokládá se, že 4 až 6 měsíců potřebných k dozrání je vázáno na roční období rostlin v jejich stanovištích. Květy se vytvářejí v období dešťů a semena dozrávají v období sucha. Když se za několik měsíců vrátí období dešťů, semena se vysypou a mohou začít ve vlhku klíčit. Dosavadní poznatky naznačují, že šíření semen na velké vzdálenosti pomocí větru je nepravděpodobné. Saintpaulie jsou podrostovými bylinami a rostou v místech chráněných před větrem. Semena jsou sice malá, ale ne prachovitá, a tak se zpravidla šíří pomocí gravitace jen do blízkého okolí.